Vzpomínka

Pohledem plným otázek sledovala dění venku. Dveře restaurace se s vrznutím otevřely, ohládla se přes utlé rameno a spatřila je. Drobná brunetka v smetanovém kabátě a rudých lodičkách, smála se a oříškové oči ji zářily. Vedle ní stál On, něžně si ji přivinul k sobě a něžně ji políbil na krk.

Déšť smáčel tmavé náměstí, v pravidelných potůčcích stékal po oknech staré kavárny.
Seděla tam, křehkými dlaněmi objímala porcelánový šálek, zpola naplněný příjemně vonící kávou. Pohledem plným otázek sledovala dění venku. Dveře restaurace se s vrznutím otevřely, ohládla se přes utlé rameno a spatřila je. Drobná brunetka v smetanovém kabátě a rudých lodičkách, smála se a oříškové oči ji zářily. Vedle ní stál On, něžně si ji přivinul k sobě a něžně ji políbil na krk.

Pozorující rusovláska z něj nemohla spustit oči plné touhy, v tu chvíli měla dojem, že svět se zastavil. V tu chvíli měla dojem, že existuje znovu a jen On, jako tehdy, dva roky zpátky.. Jeho ukázkové držení těla, způsob chůze. nebezpečně připomínající pohyby tygra lovícího v temných zákoutích džungle, ji donutil vzpomínat. Jak ráda by zase vjela prsty do těch rozcuchaných ebenových vlasů, chtěla zase vdechovat jejich mátovou vůni, probírat se neposlušnými pramínky, které působily spíše dojmem rozverného hocha, než muže okolo třicítky. Chtěla, aby ji opět svlékal dychtivým pohledem, aby ji jeho kaštanové oči dodávaly naději na lepší zítřky. Nebyl dokonalý, ale jeho oči, to, jak ji sledovaly pokaždé, když vedle něj usínala a jak zářily, pokaždé když ji spatřil. Chyběl jí jeho pohled, chyběl ji On. Postrádala jeho hlas, který ji utěšoval, když byla na dně, kterému uvěřila stovky sladkých lží, kterému uvěřila „Miluji tě“, potřebovala znovu slýchat jeho hurónský smích, který mohl za drobné vrásky okolo plných rtů, popěvky jeho oblíbených kapel, které tak falešně prozpěvoval každé ráno. Přála si, cítit jeho rty, něžně zkoumající její tělo, přála si, cítit znovu kouzlo ranního polibku a sílu obětí, chtěla ho znovu hladi po strništi na jeho tvářích. Pokaždé když si ji k sobě přivinul, měla dojem, že ji nic na světě nedovede ublížit, vnímala jeho pomalý dech, jeho vypracovanou hruď. Žádala cítit jeho doteky, jeho mohutné dlaně putující po jejích holých bedrech. Potřebovala ho, potřebovala usínat v jeho obětí, potřebovala slyšet jeho falešné „Miluji Tě.“, potřebovala vídat svět v jeho očích, potřebovala cítit husí kůži, když ji sál ušní lalůček, potřebovala se nabažit jeho sladké vůně..
„Dáte si ještě něco, slečno?“ vyrušil pozorovatelku hlas servírky. Jen zavrtěla hlavou a vstala od stolu. Navlékla si koženou bundu a s posledním pohledem na drobnou ženu a vysokého muže, pohrávající si s jejími vlasy.. S posledním pohledem na Něj opustila kavárnu a utíkala minulosti, tak jak tomu bylo před dvěma lety.