Fu.k

............................................................................................................................................................................................................................................................................................................

Vždycky jsem si myslela, že tohle mně nikdy potkat nemůže. A vida, najednou sedím v poloprázdným bytě a uskrávám studený kafe. Všude kolem jsou hradby z krabic, který jsou naplněný mýma podělanýma věcma, od kartáčku na zuby, přes šaty až po nějáké talíře a příbory. Celý můj život naházaný v pár papírových krabicích. Paráda. Dopiju kávu a postavím se, ruce v bok, musím působit dojmem, že mám všechno pevně v rukou, že mám nějáký dobrý plán. Kéž by. Ruce zatínám v pěst a nehty si zarývám do dlaní. Co to se mnou sakra je?! Jsou už to skoro tří měsíce, mám nový byt i život, kde ten můj ''princ na bílém koni'' nehraje žádnou roli. Jak jsem mohla být tak hloupá? Čtyři roky, čtyři zatracený roky! Je mi ze sebe zle, byla jsem slepá a pitomá. Přecházím po pokoji a mám nutkání si zapálit cigaretu, zhluboka natáhnout do plic cigaretovej kouř a pořádně se uklidnit, ale..
Skončila jsem s tím, tak před půl rokem. Kvůli němu. Alespoň za tohle můžu být vděčná. On taky se sebou začal něco dělat. Kvůli mně? Kvůli ní? Netuším. Permanentní vstup do fitcentra ho vyšel na pár desítek dolarů, stejně mu to nepomohlo. Kdyby alespoň ojel nějákou z těch hubených kozatých fitness trenérek, možná by to tak nebolelo. Hajzl. Přehrávám si v hlavě některý vzpomínky, už asi po sté a dochází mi, že to je vlastně docela i moje chyba.
„Julie, tohle je Thomas, můj snoubenec.“ „Thomasi, Julie, má kamarádka.“
„Těší mě.“ „Konečně Tě poznávám.“ Pár zdvořilých úsměvů. Hotovo.

Neměla jsem je seznamovat.

Jak se doprdele, může z ''Těší mě.'' vyvinout to, že ho skoro o rok později nachytám v našem právě zařízujícím se bytě, v naší posteli, při tom, jak mačká ty její pevný kozy a dělá ji to ze zadu?
„Brooke, tohle není tak jak to vypadá.“ Zakrýval sebe i ji našim bílým prostěradlem. „Brooke, prosímtě, poslouchej mě..“

Tohle není tak, jak to vypadá?! Vážně?! A jak to potom sakra je? Když jsi v ní a ona heká jako divá? To rozhodně nemůže být tak, jak to vypadá.

Ale jo, měla jsem je seznámit. Díky Bohu za to! Jinak bych nepoznala, s jakýma sviněma se to stýkám. Nebo dokonce s kým plánuju svatbu, děti, srub na pobřeží, společné stáří, a tak..
Ah, propána Brooke, dej si facku! Zatřesu hlavou a dál pochoduju po pokoji, měla bych se pustit do vybalování a konečně se trochu zabydlet.

K čertu s tebou, Thomasi! Promarnila jsem s tebou čtyři roky svýho života. Tos nemohl být aspoň upřímný? Rok mně vodit za nos. Rok!
Doufám, že spolu budeou šťastní. Ale no tak, Brooke, vážně?